Tak pojďme snít...

Představivost je jako oheň.Má mnoho odstínů a musí se stále přiživovat, aby nevyhasla.

Kalendář

Z diskuze...

Jak se Vám tu líbí?

Život L.S.Z. aneb Návrat Strážce Bradavic

1.kapitola

Prosím o komenty ať vím, že to vůbec čtete
Konečně jsem si to pořádně po sobě přečetla a opravila. Kdybyste na něco narazili tak mi řekněte.
25 komentů, jinak ani nebudu uvažovat o napsání a přidání nové kapitoly.

Léta Páně 1328

 

„Legenda o strážci Bradavic, který má zakročit, když bude nejhůře je asi jen legendou,“ poznamenal Dorien z Ridycku.“

„ Nemyslím si, že by nastal ten čas.“

„Jsi si tím tak jistý?“ zeptal se Dorien svého společníka.

Na okamžik se propadli do zamyšleného ticha. Vysoký mladý muž, poslední známý potomek nosící jméno svého předka Godrika z Nebelvíru, se rozhlédl kolem, hrad byl místy naprasklý a jedna z bradavických věží byla pobořená, spálená zem, místy v ní byly hluboké díry. Jezero se vylilo ze svých břehů. Ano, bylo to tu pochmurné, avšak skončily boje jež ohrozily Bradavice, ale ty nejhorší časy ještě nenastaly, tím si byl jistý.

„Ano, jsem si jistý, že Bradavice budou na tom v budoucích časech, které přijdou za časů největších bojů, které svět ještě neviděl, daleko hůře než je tomu dnes,“ dodal Anatol Graystone z Nebelvíru.

………………………………

………………………….

…………………………………V hlubinách Bradavického hradu pokojně spočívalo tělo určeného strážce uvězněného v čase a prostoru. Jeho mysl se pomalu zklidňovala a dech uklidňoval. Jeho čas, čas, kdy bude moci vstát a odejít, však stále nenastal.

            Komnata osvětlená magickým modrým ohněm se rozprostírala v nejstarší části hradního sklepení. Tam, kam už se obávali chodit i ředitelé Bradavic. Tato komnata však jakoby zamrzla v časoprostorovém tichu, v tichu, které bylo takřka hmatatelné a vyvolávalo chvění a třas v tělech těch, kteří zbloudili příliš blízko.

            V daleké oblasti, ukrytý nedaleko pohoří ležel malý polorozpadlý domek, žena sedící na lavici nastavovala tvář slunci a nedaleko pracující muž se často ke své ženě otáčel. To, že je jeho žena čarodějka nejdříve nemohl strávit, ale teď už tu skutečnost přijal. Avšak oba to skrývali, už nejednou viděli upálení „čarodějnice“, které jí sice nebyly, ale udělali něco, co naznačilo či přímo ukázalo na jejich nebezpečnost.

            Paul si všiml, že se Anna pohnula a tak k ní přešel blíže. Lekl se když promluvila neskutečně hrubým chladným hlasem, který se nepodobal tomu jejímu.

„ Až přijde čas, kdy mrtvých bude čím dál víc, hrdinové strachy budou utíkat, probudí se strážce Bradavic, aby se postavil po boku hrstky obránců, jež zoufale střeží poslední oázu klidu. Leč Bradavicím umírajícím, znovu pozdvihne a svého nepřítele, jehož jazykem rodným hovoří; porazí a nastolí opět mír dlouhotrvajícím.“

 

Tato věštba navěky zaznamenaná a uložená do opravené astronomické věže čeká na své objevení poslední hrstkou statečných.

 

***

 

Současnost

 

            Albus Brumbál stál na stupínku a pozoroval své žáky a jejich rodiče. Dětem nebylo víc jak patnáct let a učili se zabíjet, útočit a bránit sebe a své blízké. Bradavice byly posledním místem v Anglii, které bylo ještě bezpečné, ale už i to přestávalo. Útoky na Bradavice byly téměř na denním pořádku a všichni se snažili přes noc opravit těžce poškozené části hradu. Několik věží bylo velmi poškozených a včera při hodině astronomie se poškodila střecha tak, že se nebezpečně pohnula, od té doby bylo zakázáno tam vkročit.

            Příčná ulice už nebyla, nebylo ani ministerstvo, jediné co ještě Lord Voldemort nezničil byla nemocnice Sv. Munga, která byla stanovena jako neutrální území a nesmělo se tam vraždit. Přesto tam pracovali pouze léčitelé věrní Pánu zla, kteří ošetřovali jenom stejně věrné… Dalším neutrálním územím, před kterým musel ustoupit i sám Voldemort, byla Gringottova banka, do níž měl přístup skutečně každý.

            Zazvonilo a všichni se sbalili a spěchali na skromný oběd ve Velké síni. Tam vládlo ticho jako vždy, ticho, které jim svazovalo hrdla. Všichni zvedli hlavu, když do Velké síně vkročili poslední starší část členů Fénixova řádu a vedle nich mladší. Jejich řady prořídly, ale přesto se dál drželi i když být členem Fénixova řádu se rovnalo rozsudku smrti.

            Pomalu se usadili ke svému stolu a potichu rozebírali události a určovali na co se zaměřit. Pro mladší žáky bylo tenkrát nepochopitelné, že mezi Fénixovým řádem je také několik Zmijozelských, které by čekalo něco daleko horšího než smrt. Byli svými příbuznými prohlášeni za zrádce krve a byla na ně vypsána odměna.

            Albus sešel k Fénixovu řádu si promluvit, sedl si vedle Alastora a mávl hůlkou, takže nikdo teď neuslyší, o čem si povídají. Ostatním to ze začátku vadilo, ale pak pochopili, že jim stačí pouze, aby věděli minimum.

„ Co vše jste dnes udělali?“ zeptal se Alastora.

„Zpevňovali jsme několik míst. Byli se podívat do Astronomické věže a střechu jsme upevnili kouzli, ale mám takový pocit, že nebude dlouho trvat a zaměří se na ní jako na nejslabší část hradu. Takže jsme jí zpevnili kouzlem Praecludo conscencio ( převzato z latiny: conscencio- vstoupení; praecludo- zamezit ) a doufám, že se do hradu touto cestou nedostanou, neboť toto kouzlo jsme použili na celou věž a musím říct, že jsem z něj byl téměř vysátý.“

„ Ještě něco, čemu by jsme měli věnovat pozornost?“

            Podíval se jednotlivě na každého z nich. Všichni byli vyčerpaní, čekala je tak hodina dvě spánku, než to začnou smrtijedi opět zkoušet. Albuse zarazilo, jak vypadal Severus. Vypadal vyčerpaný a u něj předpokládal, že spát nebude. Divil se, jak dokáže odolávat Voldemortovu volání, ale Severusovi se to nějak dařilo.

      Když nedostal odpověď, jen záporné zavrtění hlavou, zrušil tedy kouzlo a s přáním dobrého spánku odešel, aby tentokrát začal on se svými triky.

 

                                                     ***

            Severus se těžce opřel o stůl, dech se mu zrychloval a poté pomalu zpomaloval, když Draco použil kouzlo, které právě pro tyto chvíle, kdy musel odolat volání Pána zla, vymyslel sám Harry Potter.

            Když se setkal jeho zrak s Dracovým, tiše mu nadiktoval přísady, které teď při výrobě lektvarů budou potřebovat. Byl vděčný Potterovi také za to, že ho před touto skutečností varoval.

„ Co potřebujete Pottere,“ zeptal se unaveně mladíka. Když nedostal odpověď tak se otočil, aby ho zdrtil pohledem řekni-co-potřebuješ-a-pak-mě-nech-na-pokoji-nebo-vypadni-hned-a-neotravuj.

Avšak ho zarazil pohled, kterým na něj hleděl chlapec-co přežil.

„ Profesore, chci abyste si udělal zásoby přísad a lektvarů takové velikosti, že by vám vydrželi na dva roky. Kdy by jste neměl přístup k obchodům, protože by Voldemort zjistil, že jste špeh a permanentně by Vám hrozila smrt.“

„ Nechápu, proč by to měl zjistit,“ zavrčel jsem v odpověď. Stále jsem nechápal…

„ Až zemřu jeho rukou, tak se to doví.“ Jeho hlas mě tenkrát nedovoloval nemyslet na toto setkání a asi po měsíci jsem skutečně začal nakupovat a dělat zásoby.

            Teď už to chápal daleko víc než považoval za nutné. Vzpomněl si na okamžik, kdy všichni pozorovali armádu, která stála před hradem a Voldemorta jež stál u hrobky Harryho Pottera a pokusil se ji zničit. Tenkrát se rozesmál a jeho smích se nesl až k uším Smrtijedům, kteří zneklidnili. V Potterově hrobce zůstala jeho magie a ta částečně pomáhala Bradavicím a určovala ty, kteří jsou hodni vstoupit na bradavické pozemky. I nadále nesměl žádný ze smrtijedů se přiblížit po zemi a tak museli vzduchem. Vzápětí se z Dracem pustili do lektvarů a asi o dvě a půl hodiny k tomu měli i skvělé ozvučení. To obři začali vrhat kameny  o průměru jednoho metru na zdi Bradavického hradu.

 

                                                       ***

 

            Hradem otřásla mohutná exploze, zřejmě poslední této noci a ozval se tříštící, kamenný zvuk jak padala Astronomická věž. Studenti se třásli strachem, chtěli původně jít právě tam, ale než tam došli ta se začala hroutit a tříštit. Viděli smrtijedy kroužící kolem, vztekající se, že nemohou dovnitř.

„Co to je?“ zeptal se Jake své přítelkyně a ukázal na předmět, který trčel ze zdi.

„ Počkej, to… víš co… Accio.“ Vzápětí už držela tu věc v ruce. Byla zakulacená a jakoby průsvitná, ale to, co překvapovalo byl rok vyrytý a jméno toho, komu to bylo určeno.

            Komnata zapomenutá se po staletí osvětlila a připravovala se na probuzení Strážce.

Nastal čas, čas, kdy konečně se osvobodí nedobrovolně uvězněný a naplní věštbu jejíž záznam již brzo bude vyslechnut…

Poslední komentáře
26.03.2007 21:01:33: Tak co bude s pokračováním....Piš prosím...Nemůžu se dočkat je to upe supr se těším na pokráčko...Zk...
26.03.2007 16:49:20: No, tož tento příběh je velice zdařilý. Má budoucnost, tak ho koukej dopsatsmiley${1}
19.03.2007 18:45:09: Už tu máš ty komenty tak piš.....prosím.....smiley${1}
17.03.2007 14:49:34: Tak koukám pětadvacet komentů se tu už sešlo:) Sice nee moc sdílnejch, ale až se to rozjede, určitě ...
 
Náš svět má mnoho pravidel, která nás omezují.Naší představivost neomezuje nic.