Tak pojďme snít...

Představivost je jako oheň.Má mnoho odstínů a musí se stále přiživovat, aby nevyhasla.

Kalendář

Z diskuze...

Jak se Vám tu líbí?

Harry Potter a Starý známý

9.kapitola

Vysvětlování

„Nerad na to vzpomínám Harry, ale je zcela logické, že se chceš dozvědět vše. Jako vždy jsem měl misi. Pro Fénixův řád jsem získával informace o pohybech a shromažďování vlkodlaků pod vliv nejenom Pána zla, ale hlavně Fenrira Šedohřbeta. Šedohřbet byl a jestli ještě dnes žije, jeden z nejnebezpečnějších tvorů na světě. Vlkodlaci mu naslouchají s důvěrou jako to dělali Němci ve druhé světové válce, když naslouchali fanaticky Hitlerovi. Předpokládám, že trochu evropské dějiny znáš. Fenrir je stejně nebezpečný, kdykoli jsem byl na setkání, mluvil o nadřazenosti vlkodlaků a o naprostém ovládnutí světa za pomoci Pána zla.

Charlieho bez pochyby zabili vlkodlaci a to, že nad ním viselo staré znamení zla a byl u jeho jediných ostatků, které jsme našli, dopis v níž je podpis Nového Zplozeného zla, pak není pochyb, že Fenrir spolupracuje se Sirem Mordredem.“

Remus se odmlčel, aby sebral všechny vzpomínky. Harry byl znepokojený.No jistě, proč by se obtěžovali ho informovat o tom, co se děje. Nikdy mě nenechali nahlédnout do činnosti Fénixova řádu, abych to pochopil. Staré křivdy však teď vyplouvají napovrch. Vyslechnu a zhodnotím vše, co mi teď řeknou, ale rány způsobené a znovu zjitřované se málokdy zahojí.

„ Tu noc nebyl zrovna úplněk. V jeskyni bylo jen pár vlkodlaků, ale postupem času přicházeli další. Bylo nás tam asi kolem osmdesáti, když se za mnou vynořil Šedohřbet. Avšak nebyl sám. Přišel ke mně, vzal mě za loket a do ucha mi zavrčel ať jdu s ním. Musel jsem poslechnout, ale když jsem viděl ke komu mě vede, tak mě obešla hrůza. Nikdy do té doby jsem neviděl Pána zla, ale jakmile jsem ho spatřil okamžitě jsem věděl proti čemu stojím a co mě čeká za osud. Proti strachu z úplňku a toho, že bych mohl během své úplňkové podoby někoho zabil, to bylo ……. Najednou jsem měl stažené hrdlo, kolena se mi třásla, strach byl natolik intenzivní, že jsem se děsil, že než k němu dojdu zemřu strachem.“

Remus se odmlčel.Harry viděl, jak se mu špatně mluví a chápal ho. Ostatně kdo by to chápal líp něž já, tolik příležitostí být viděn v jeho děsivé blízkosti.

„ Chápu, jak si se cítil. Vím, jaké to pro tebe muselo být. Být nedaleko něj ve mně vyvolávalo nepřekonatelné vlny hrůzy. Jediné, co mi nedovolilo podlehnout strachu byla nenávist, kterou jsem cítil snad ještě silněji než strach. Ale teď mi jen řekni, když tehdy nezabil tebe, tak koho?“

Sirius pevněji sevřel ruku Remusovi i po těch letech se mu mluvilo těžce o tom, co v zajetí prožíval.

  „ Ano přesně takové. Šedohřbet mě k němu dotáhl a Pán zla se na mě díval. Měl jsem pocit jakoby mi viděl až do nejniternějšího koutu mysli. Bylo už příliš pozdě na to, když jsem pochopil, že používá nitrozpyt. Ten usměv, který se mu na tváři vytvořil směsice zlomyslnosti, krutosti, potměšilosti s neutuchající nenávistí…. Ono ho těšilo, že tam jsem. Pak mě zahalila temnota. Probral jsem se v takové zvláštní kobce, byl připoutaný ke zdi; za ním stála směska mladíků rozdychtěných tím, co se bude dít; později mě tam našli bystrozoři v naprosto hrůzném stavu naštěstí tam mezi nimi byla Tonksová a i přes to, jak jsem vypadal mě poznala, jinak by mě ti bystrozoři utratili jako nějakého vzteklého psa.“

„ Co ti řekl v té kobce?“ zeptal se Harry.

„ Řekl a teď doufám, že ho budu přesně citovat: ‚ Nikdy jsem nikomu nepoděkoval, ale ty jsi výjimkou. Díky tobě zvítězím dnes nad tím Zatraceným chlapcem, který přežil, dnes to naprosto projede a ani Brumbál mě už nezastaví.‘ Chvíli si mě tak prohlížel a pak řekl těm mladým smrtijedům: ‚Dobře se bavte. Tenhle by měl vydržet déle než ostatní, protože je vlkodlak. Jediného co vám nakazuji je, abyste to potěšení ho zabít nechali mě. Rozuměli jste?‘ Když přikývli, tak se na mě vítězně usmál a klidně odešel. Potom mě začali mučit.“

„ Když si tehdy nezemřel, tak to byl buď někdo, kdo měl vypitý mnoholičný lektvar s tvou krví nebo si Voldemort udělal snový lektvar s tvými vlasy,“ Harry tiše a zadumaně promluvil.

„ Snový lektvar? K čemu slouží?“ zeptal se Sirius.

„ Snový lektvar slouží tomu, kdo ho vypije tím, že se mu zdá o osobě jejíž složku do ní vložil. Voldemort a já jsme byli propojeni mou jizvou; i když jsem nitrobranu celkem zvládal, stále ovlivňoval moje sny ve větší míře. Patrně chtěl abych si myslel, že to co se mě zdálo je naprostá pravda a myslel, že se sesypu. Jenže místo toho, aby mě ten sen nebo přímo noční můra naprosto zdrtila, mě spíš nabudila.“ Harry se na okamžik odmlčel a když znovu promluvil v jeho hlase zněl starou nenávistí, kterou k Voldemortovi stále cítil.

„ To, co jsem viděl ve snu, mě natolik nabudilo, najednou jsem pochopil Voldemortův plán… najednou to vše bylo jasné a já mohl jít do bitevního pole, když nastal čas. Byl jsem tam, připraven a cítil jsem, jak mi magie doslova koluje v žilách, odhodlán nevzít si už nikoho z těch, kteří pro mě znamenali mnohem víc než jsem dával najevo. Nikoho z těch, které jsem opustil neschopen se vyrovnat se svým smutkem, se svou nenávistí, díky které jsem žil…“

Harry zavřel oči. Pamatoval si to, jako kdyby se to událo teprve včera. Bitva, která ho poznamenala na duši. Duši, jejíž rány nedohojené se znovu otevíraly ve vzpomínkách nočních můr, tak intenzivních, že mu připadalo, jako kdyby každou noc bojoval s Voldemortem a jeho přívrženci. Noční můry, ve kterých se otevírají nové vzpomínky, objevují zavraždění se svými obviňujícími pohledy. A z pekel hrůzu nahánějící řev patřící Voldemortovi, který tam trpí za svoje činy. Harry věděl, že tento řev bude slýchat do konce svého života, ale to bylo naprosto v pořádku. Protože dokaď ho slyší je svět v bezpečí.

 

 Bující nenávist živená celou věčnost, nenávist stravovaná těmi, kdo byli násilně usmrceni a nyní pronásledovali tyto duše viníka, jenž jejich život ukončil. Stín, zachvacovaný hrůzou, jakou nikdy za svého života nepoznal náhle ve svém řevu ustal. Vzápětí se duše rozprchly neboť stín se náhle rozesmál ledovým smíchem; on věděl, že už brzy, už brzy…

------------------------------------------------------------------

Šplouchající voda narážející do trupu loďky klouzající lehce po hladině moře. Postava sedící v ní pozorovala převozníka jak  se odráží a s jistotou proplouvá mlhou. Mířili na ostrov zakrytý: do Avalonu. Centru starých moudrých, vševědoucí a místu, kde stála magická škola, jíž procházeli studenti z celého světa. Vracel se z návštěvy svého druhu a cestou nabíral podivné zvěsti a z větru a zpěvu ptáků bylo slyšet velké znepokojení. Temné síly nabírali na síle víc než kdy před tím.

Loď narazila na břeh ostrova. Se sebejistotou vystoupil a lehkým tanečním krokem odcházel směrem ke škole jíž byl ředitelem.

Převozním pozoroval vysokého elfa. Siriel se vrací a znepokojivé zprávy nese a cítím, že mé služby budou brzy velmi třeba. Loď opět vyjela na moře směrem od břehů skrytým mlhou.

Siriel vstoupil do místnosti. Všichni, kteří zde pracovali zvedli hlavu a pozorovali jak přechází směrem ke své ředitelně. Náhle se zastavil a podíval se směrem k Severinovi O‘ Connorsovi.

„ Severine… pojď se mnou, neboť nachází čas bitvy jež rozhodne o osudu všech.“

Severin se zvedl a šel za svým bývalým ředitelem. Byl jeden z mála Sirielových důvěrníků. Elfové moc lidem nevěřili, ale Siriel byl vždy jiný. Vešel dovnitř a zavřel za sebou masivní dveře. Usadil se do křesla a přes stůl pozoroval Siriela, který se zbavoval pláště s kápí. Stříbřité vlasy rozzářili okolí pracovny a důvěrně smutné zelenkavé oči se upřeli na něj. Ale slova, která uslyšel poté, ten tón ho roztřásl vnitřně tak, že to do své smrti nezapomene.

„ Svolej sněm a také pozvi Harryho Pottera…“ Sirielův melodický hlas zněl místností a rozechvíval jemné přístroje, které doposud nepracovali od doby porážky Salazara Zmijozela.

Právě teď začal osud odpočítávat do dne, kdy se utká Temnota se Světlem. Dobro a zlo.

Poslední komentáře
14.12.2006 17:32:44: parada, doufam, ze pokracovani bude brzo smiley${1}
 
Náš svět má mnoho pravidel, která nás omezují.Naší představivost neomezuje nic.